Tomáš Masaryk pocházel z chudé rodiny. Otec, původem Slovák, byl kočí, matka pracovala jako kuchařka. Po studiích ve Strážnici, v Brně a ve Vídni roku 1876 promoval filosofickou prací o Platónovi. Za studijního pobytu v Lipsku se roku 1877 seznámil se svou budoucí ženou, Američankou Charlottou Garrigueovou, a roku 1878 se s ní v New Yorku oženil.
Roku 1890 vstoupil s přáteli do mladočeské strany a v dalším roce byl zvolen poslancem Říšské rady. Hájil jak větší autonomii českých zemí, tak také zájmy jihoslovanských národů, ale pro spory s radikálním vedením strany se roku 1893 mandátu vzdal. Ve snaze kultivovat české politické myšlení se Masaryk začal zabývat dějinami. Navázal na koncept Františka Palackého a přemýšlel o historickém poslání českého národa. Česká reformace a národní obrození jako projevy humanity mají podle něho širší, všelidský význam.
Svých styků, znalostí i zkušeností Masaryk bohatě využil, když roku 1914 několikrát cestoval na západ Evropy a prostřednictvím R. W. Setona-Watsona i dalších osobností seznamoval světové politiky s českými požadavky. Roku 1915 pak odcestoval společně s dcerou Olgou do Švýcarska. Nemohl se již vrátit, protože v Rakousku-Uhersku na něho byl vydán zatykač. Jeho spojkou s domovem pak byli Edvard Beneš a další přátelé. V září 1915 emigroval za Masarykem Edvard Beneš a oba přesídlili do Francie, kde se k nim připojil Milan Rastislav Štefánik (1880–1919), ve Francii naturalizovaný a s potřebnými styky. Kvůli jeho další podpoře myšlenky samostatného československého státu v USA byla 28. 10. 1918 vyhlášena Československá republika
Československo bylo mezinárodně uznáno za samostatný stát a Masaryk byl 14. listopadu 1918 zvolen prvním prezidentem. Spolu s dcerou Olgou se ze Spojených států do vlasti vrátil lodí Carmania, po přistání v Británii a přeplavení do Francie pak dále vlakem přes Itálii a Rakousko až do Prahy. Ve Francii se setkal s prezidentem Raymondem Poincaré a 9. prosince 1918 provedl v Darney přehlídku Československých legií. Citát z jeho tamějšího projevu zní: „Bratři, vy jste to vyhráli, dejme teď jen pozor, když jsme na kopečku, abychom tam zůstali!“.
Edvard Beneš (původním jménem Eduard 28. května 1884 Kožlany – 3. září 1948 Sezimovo Ústí) byl československý politik a státník, druhý československý prezident v letech 1935–1948, resp. v letech 1935–1938 a 1945–1948. V období tzv. Druhé republiky (po Mnichovské dohodě ze dne 29. září 1938 do 15. března 1939) a následné německé okupace do května 1945 žil a politicky působil v exilu. Od roku 1940 až do osvobození Československa byl mezinárodně (nejen protihitlerovskou koalicí) uznaným vrcholným představitelem československého odboje, a posléze i exilovým prezidentem republiky. Úřadujícím československým prezidentem byl opět v letech 1945–1948.
Po boku Tomáše Garrigue Masaryka byl Beneš jedním z vůdců prvního československého odboje a zakladatelů první Československé republiky. Než se stal prezidentem, působil v letech 1918–1935 jako ministr zahraničí. Jako prezident dvakrát abdikoval, poprvé v roce 1938 pod tlakem situace po uzavření Mnichovské smlouvy, podruhé v roce 1948 v reakci na ovládnutí státu Komunistickou stranou.
Koncem října 1918 se zúčastnil jednání zástupců domácího i zahraničního odboje v Ženevě o budoucí podobě státu. Po vyhlášení svrchovanosti Československé republiky 28. října roku 1918 byl jmenován ministrem zahraničí ve vládě Karla Kramáře. Z Francie domů se však vrátil až 24. září 1919 po svých úspěšných jednáních na Pařížské mírové konferenci, kde zajistil nové hranice státu vůči Německu, Rakousku a Polsku. Během sedmidenní války s Polskem o Těšínsko v lednu 1919 nastal jeden z řídkých sporů mezi Benešem a Masarykem. Zatímco Masaryk podporoval ozbrojený vstup na Těšínsko, Beneš naopak v Paříži vnímal nevoli vedoucích států Dohody k tomuto vstupu a byl proto proti němu.
Emil Dominik Josef Hácha (12. července 1872 Trhové Sviny – 27. června 1945 Praha) byl český právník a politik. Během let 1925–1938 působil jako předseda Nejvyššího správního soudu. V listopadu 1938 byl zvolen prezidentem pomnichovské Česko-Slovenské republiky. Po rozbití zbytku Československa a vytvoření protektorátu Čechy a Morava nacistickým Německem ke dni 15. března 1939 byl učiněn protektorátním státním prezidentem a zůstal jím až do zániku protektorátu v květnu 1945. Méně známá je jeho činnost právně-teoretická, literární a překladatelská.
Velkou změnu pro Háchu přinesl rok 1938. Toho roku zemřela Marie Háchová, jeho žena, se kterou prožil harmonické manželství, a také se rozvedla jeho dcera. Druhá změna přišla po abdikaci Edvarda Beneše v důsledku mnichovské dohody a po přijetí ústavního zákona o autonomii Slovenska a Podkarpatské Rusi. Na nátlak svého okolí 30. listopadu 1938 přijal funkci prezidenta Česko-Slovenské republiky. Důvody pro jeho volbu tkví v jeho dosavadní neutralitě a ve zkušenosti s vedením větší instituce (NSS).
26. prosince se sešel s několika slovenskými představiteli v čele s premiérem Jozefem Tisem a obvinil je, že se snaží Slovensko odtrhnout. Tiso to popřel a přislíbil vyloučit z vlády všechny separatisty. Nicméně představitelé ľudové strany, která se zmocnila vlády na Slovensku, tajně vyjednávali s nacisty o vyhlášení slovenské nezávislosti. V noci na 10. března proto Hácha vyhlásil stanné právo a Tisovu vládu sesadil. Moc na Slovensku převzala s Háchovým souhlasem československá armáda.
Dne 14. března 1939 byl pozván do Berlína na jednání se špičkami Německé říše. Jakmile večer Hácha dorazil, byl úmyslně nucen čekat až do 1:30 ráno příštího dne, až se Hitler dodívá na film. Po setkání mu bylo sděleno, že německá armáda je připravena napadnout Česko-Slovensko. Hitler dal Háchovi na výběr mezi podrobením českých zemí německé branné moci ve formě protektorátu nebo vojenskou invazí a válkou. Hácha opakovaně vzdoroval Hitlerovu nátlaku a odmítal přijmout potupné podmínky předání moci, až ve 4 hodiny ráno, kdy Göring pohrozil bombardováním Prahy, Hácha utrpěl infarkt. Po přivolání lékařské pomoci, v kritickém stavu, dokument podepsal a informoval Prahu o rozhodnutí. Večer vyrazil do Prahy vlakem, který byl nacisty úmyslně zpožděn, aby Hitler dorazil do Prahy dříve. Hácha v 19:30 vstoupil do Pražského hradu poprvé jako státní prezident, za asistence vojáků SS.
Klement Gottwald (23. listopadu 1896 Dědice – 14. března 1953 Praha) byl československý komunistický politik, jenž byl od roku 1929 poslancem Národního shromáždění, po druhé světové válce vykonával nejdříve funkci premiéra ve své první a druhé vládě. Čtyři měsíce po převzetí moci komunisty v roce 1948 byl zvolen prezidentem Československa. Byl přímo odpovědný za smrt mnoha desítek svých odpůrců i nevinných lidí (mezi nimi i dr. Milada Horáková).
V letech 1915–1918 byl vojákem rakousko-uherské armády. Traduje se, že bojoval v bitvě u Zborova, což by znamenalo, že zde stál i proti budoucímu generálu a prezidentu Ludvíku Svobodovi, který bojoval na straně čs. legií. Podle vojenského historika Aleše Knížka to sice nelze vyloučit, ale ani potvrdit.[2] Tomáš Jakl z Vojenského historického ústavu označil Gottwaldovu účast u Zborova za legendu – Gottwald měl být v době bitvy v nemocnici ve Vídni. V létě roku 1918 Gottwald z rakouské armády dezertoval. Po vzniku samostatného Československa sloužil dva roky v Československé armádě. V letech 1920–1921 pracoval v Rousínově jako stolařský dělník.
14. června roku 1948 byl po abdikaci prezidenta dr. Edvarda Beneše, který odmítl podepsat komunistickou Ústavu 9. května, zvolen československým prezidentem. V zemi pak začali rozhodovat a fakticky vládnout sovětští poradci. V ekonomice byla prosazena koncepce těžkého průmyslu a násilná kolektivizace zemědělství, byl zaveden monopol komunistické moci na školství, vědu a kulturu. Hlavní zájem poradců byl soustředěn hlavně na bezpečnost, armádu, prokuraturu a soudy. Za jeho vlády došlo na počátku padesátých let k mnoha politickým vykonstruovaným procesům, byl rozpoután politický teror: bylo vyneseno přes 230 rozsudků smrti,[11] přes sto tisíc občanů bylo odsouzeno k doživotí či mnohaletým vězením. Kárnými vojenskými jednotkami PTP (Pomocné technické prapory) prošly desítky tisíc „protistátních živlů“. Nakonec poslal na šibenici i jedenáct ze svých nejbližších předních komunistických funkcionářů v čele s Rudolfem Slánským. I přes řadu intervencí v její prospěch neudělil milost Miladě Horákové a potvrdil rozsudek smrti.
Antonín Zápotocký (19. prosince 1884 Zákolany – 13. listopadu 1957 Praha) byl československý komunistický politik, odborový předák a později premiér Československa, který se stal druhým československým komunistickým prezidentem po Klementu Gottwaldovi a pátým od vzniku samostatného Československa. K nejkontroverznějším krokům jeho prezidentského úřadování patří měnová reforma z roku 1953.
Po vzniku samostatného Československa se stal jedním ze zakladatelů levicové frakce v Československé sociální demokracii a organizátorem dělnických rad. Roku 1920 se zúčastnil 2. kongresu Komunistické internacionály, v prosinci téhož roku se zařadil mezi hlavní organizátory generální stávky na Kladensku, která do svých požadavků zahrnovala demisi vlády a vytvoření dělnických rad. Za tuto svoji činnost byl odsouzen na 18 měsíců,[7] devět měsíců vězněn a propuštěn byl až amnestií prezidenta Masaryka. Ve dvacátých letech patřil ke Šmeralově skupině ve vedení Komunistické strany Československa, v letech 1922–1925 byl generálním tajemníkem strany. Ve vedení se pak udržel i po V. sjezdu KSČ v únoru roku 1929, kdy jeho zvolení, navzdory kritikám z řad Gottwaldových stoupenců, prosadil delegát Kominterny.
Dne 21. března 1953 byl Národním shromážděním zvolen prezidentem republiky. 1. června téhož roku provedlo Československo bez souhlasu Mezinárodního měnového fondu a předchozího informování vlastní veřejnosti měnovou reformu. Ta sice odstranila inflaci a šmelinu, avšak znehodnotila většinu úspor obyvatel republiky v poměru 5:1, pokud byly peníze uložené v národní bance. Jinak výměna byla 50:1 pro ty, kteří šetřili peníze doma. Tento vývoj vyvolal odpor obyvatel Československa, také proto, že prezident Zápotocký dva dny před reformou popřel, že se chystá. Odpor přerostl v Plzni v povstání, které potlačila Československá armáda spolu s Lidovými milicemi a Pohraniční stráží. Následovaly pochybné hromadné politické soudní procesy. Prezident Zápotocký ve svém projevu zareagoval slovy, že „nelze vytvářet kult dělníka, kterému je vše dovoleno.“ Zápotockého hrob u strašnického krematoria V létě 1953 přednesl projev, v němž kritizoval násilnou kolektivizaci a ve kterém mimo jiné slíbil, že se „nikomu nebude bránit, pokud bude chtít z JZD vystoupit“. V důsledku této politiky vystoupilo z Jednotných zemědělských družstev v roce 1954 70 tisíc rolníků. V následujících letech se však režimu podařilo tento trend obrátit a nastolit politiku omezování a zatlačová
Antonín Josef Novotný (10. prosince 1904 Letňany – 28. ledna 1975 Praha) byl československý politik a funkcionář Komunistické strany Československa. V letech 1953–1968 zastával funkci prvního tajemníka KSČ. Kromě toho během let 1957 až 1968 úřadoval jako třetí československý komunistický prezident a zároveň šestý prezident od vzniku Československa.
Když zemřel prezident Antonín Zápotocký, čekalo se, že novým prezidentem bude Viliam Široký. V Praze už probíhaly přípravy na volbu Širokého, tiskly se dokonce jeho prezidentské obrazy. Československá komunistická reprezentace byla zrovna na návštěvě u Chruščova v Moskvě, ten ale rozhodl jinak. Když dostal zprávu o smrti Zápotockého, osobně doporučil do funkce prezidenta Antonína Novotného. Ústřední výbor KSČ navrhl Antonína Novotného jako kandidáta na prezidenta. Dne 19. listopadu 1957 se stal prezidentem Československa, když pro něj hlasovalo všech 353 přítomných poslanců Národního shromáždění. V roce 1960 vyhlásil rozsáhlou amnestii a na svobodu se tak dostala řada odsouzených z politických procesů 50. let. Jelikož však v době jeho úřadu výkonnost ekonomiky neustále klesala, musel Novotný hledat další východiska v této oblasti. V roce 1963, v době zhroucení tzv. 3. pětiletky, která musela být zrušena a přeplánována, odvolal z funkce předsedy vlády stalinistu Viliama Širokého a nahradil jej pragmatičtější Jozef Lenárt. Díky tomu byly v roce 1965 přijaty reformní návrhy ekonoma Oty Šika. V roce 1967 chtěl Novotný obnovit tvrdší kurs, ale vzhledem k již probíhajícímu procesu uvolňování bylo již pozdě. V té době již intelektuálně nestačil novodobým úkolům a jeho spontánní vystoupení vyvolávala často smích a vtipkování mezi obyvatelstvem. Sám o sobě a o svých schopnostech pochyboval. Svědectví jeho neteře z konce padesátých let 20. století popisuje, jak Novotný drží hlavu v dlaních a stěžuje si, že na funkci nestačí a nemůže v ní obstát. Styděl se před vzdělanými lidmi, a k inteligenci se proto choval tvrdě a přezíravě.
V době jeho působení v čele státu došlo postupně k značnému uvolnění a k částečné rehabilitaci většiny nespravedlivě odsouzených v 50. letech. Podle historika Jiřího Pernese Novotný trávil v prezidentském úřadě svá dopoledne v pondělí, ve středu a v pátek. Většinu času totiž nadále věnoval své důležitější funkci prvního tajemníka ÚV KSČ. Novotný byl první hlavou státu, která se nechávala oslovovat „soudruhu prezidente“, a po nástupu do funkce si nechal snížit plat.
Ludvík Svoboda, KCB (25. listopadu 1895 Hroznatín – 20. září 1979 Praha) byl československý účastník 1. a 2. odboje, politik a v letech 1968–1975 sedmý prezident Československa. Během druhé světové války vedl jako brigádní generál 1. československý armádní sbor na východní frontě ve spolupráci s Rudou armádou Sovětského svazu. Po osvobození Československa byl v letech 1945 až 1950 ministrem národní obrany. Po dlouhých letech v ústraní byl v roce 1968 zvolen prezidentem Československé socialistické republiky. Jeho druhé funkční období bylo de facto ze zdravotních důvodů předčasně ukončeno.
V roce 1915 byl starší bratr Josef poslán na srbskou frontu, mladší Ludvík na ruskou. Ještě téhož roku 7. září padl Ludvík Svoboda u Tarnopolu do zajetí. V Rusku nejdříve vstoupil do hasičského sboru města Kyjeva, kde absolvoval odborný výcvik. 5. srpna 1916 se přihlásil do československých legií. Bojoval ve slavných bitvách u Zborova, u Bachmače a zúčastnil se bojů o Sibiřskou magistrálu proti bolševické Rudé armádě. V legiích byl jmenován poručíkem 6. února 1919, kapitánem 16. srpna 1919 s platností od 1. května 1919. Kurz poddůstojnické školy ukončil 26. prosince 1917. Kurz důstojnické školy absolvoval na jaře 1919. Do vlasti se vrátil s jedním z posledních lodních transportů přes Japonsko, Tichý oceán, Panamský průplav a USA. V září 1920 se v hodnosti kapitána vrátil s 3. plukem Jana Žižky z Trocnova do své posádky v Kroměříži.
Dne 30. března 1968 během pražského jara byl Ludvík Svoboda po abdikaci Antonína Novotného zvolen prezidentem republiky. Stalo se tak na návrh nového vedoucího tajemníka ÚV KSČ Alexandra Dubčeka, který se opíral o návrh Svazu protifašistických bojovníků. Byl prvním z komunistických prezidentů volený tajnou volbou a ne aklamací. Pro L. Svobodu bylo odevzdáno 282 hlasů ze 288. Po zvolení symbolicky položil květy na hroby prezidentů T. G. Masaryka i Edvarda Beneše, ale také na hroby Gottwaldův a Zápotockého. Navštívil Národní památník na Vítkově, kde vzdal úctu legionářům první světové války i bojovníkům druhé světové války. Dne 6. dubna jmenoval novou vládu, v níž převládali stoupenci reforem. Ludvík Svoboda byl poslancem parlamentu až do zvolení prezidentem a v letech 1968 až 1976 byl členem předsednictva Ústředního výboru Komunistické strany Československa.
Gustáv Husák (původním křestním jménem Augustín, 10. ledna 1913 Dúbravka – 18. listopadu 1991 Bratislava) byl československý politik slovenského původu, vysoký představitel vládnoucí Komunistické strany Československa a v letech 1975–1989 osmý prezident Československa.
V prvních poválečných parlamentních volbách v květnu roku 1946 zvítězila na Slovensku Demokratická strana, na rozdíl od českých zemí, kde zvítězili komunisté. Po podpisu třetí pražské dohody však všechna rozhodnutí Slovenské národní rady podléhala schválení celostátní československé vlády. Husák sám se stal předsedou 7. Sboru pověřenců, tedy prakticky slovenské autonomní vlády. Na podzim roku 1947 navíc vytlačil nátlakovými akcemi některé přední nekomunistické pověřence z jejich úřadů (8. Sbor pověřenců) a získal potom přímý vliv na řízení slovenské policie, jak pořádkové policie (Sboru národní bezpečnosti), tak tajné policie (StB). Stal se tak jedním z vlivných aktérů komunistického převratu v roce 1948, kdy zůstal i předsedou poúnorových 9. Sboru pověřenců a zprvu také 10. Sboru pověřenců., navíc krátce zastával i post pověřence zemědělství.
Vrchol Husákovy politické kariéry nastal v roce 1975: tehdy byl funkce zbaven dlouhodobě vážně nemocný prezident Ludvíka Svobody a při následné volbě prezidenta Československa 1975 dne 29. května 1975 byl Husák zvolen prezidentem Československé socialistické republiky (v pořadí 8. prezidentem Československa). V této funkci byl potvrzen v roce 1980 i v roce 1985. Na přelomu 70. a 80. let se začal zhoršovat jeho zdravotní stav. Až do smrti byl velmi silným kuřákem (na veřejnosti se však s cigaretou objevoval sporadicky), což se spolu s předchozím vězněním na jeho zdraví citelně podepsalo. Cukrovka omezovala možnost operovat šedý zákal (komplikovaný celoživotní těžkou krátkozrakostí), který postoupil natolik, že mohl číst jen na čtecím stroji. Přesto operaci (na tehdejší dobu poměrně těžký zákrok) podstoupil a i přes velmi silné brýle, které později nosil, se mu zrak vrátil do přijatelných mezí.
Václav Havel (5. října 1936 Praha – 18. prosince 2011 Vlčice-Hrádeček) byl český dramatik, esejista, disident a kritik komunistického režimu, později politik a státník. Byl devátým a posledním prezidentem Československa (1989–1992) a prvním prezidentem České republiky (1993–2003).
Jeho první funkční období, kdy byl posledním prezidentem komunistického Československa, trvalo půl roku, tedy do prvních svobodných voleb. V tomto období byl na vrcholu své moci; Komunistická strana byla v hluboké defenzivě a nová demokratická politická scéna se ještě neustálila. Některá Havlova rozhodnutí z tohoto období jsou dodnes kontroverzní, například mimořádně rozsáhlá amnestie. Z vězení byla počátkem roku 1990 propuštěna řada zločinců, z nichž mnozí brzy pokračovali v páchání závažné trestné činnosti, a po amnestii následovala také vězeňská vzpoura v Leopoldově. Václav Havel nikdy neprosazoval radikální zúčtování s přisluhovači komunistického režimu. Splnil však svůj hlavní úkol, přípravu svobodných voleb a budování základů demokratické společnosti. Řadou projevů i symbolických aktů dodával občanům sebevědomí a zároveň nezakrýval obtížnost situace. Známým se v tomto smyslu stal jeho první novoroční prezidentský projev z 1. ledna 1990 vycházející z Masarykova „Prvního poselství“. Jeho blízkým spolupracovníkem byl Ivan Medek, který se později stal vedoucím jeho prezidentské kanceláře (kancléřem).
Milí spoluobčané, čtyřicet let jste v tento den slyšeli z úst mých předchůdců v různých obměnách totéž: jak naše země vzkvétá, kolik dalších milionů tun oceli jsme vyrobili, jak jsme všichni šťastni, jak věříme své vládě a jaké krásné perspektivy se před námi otevírají. Předpokládám, že jste mne nenavrhli do tohoto úřadu proto, abych vám i já lhal. Naše země nevzkvétá. Velký tvůrčí a duchovní potenciál našich národů není smysluplně využit.
Za desetiletého prezidentství Václava Havla se Česká republika stala v roce 1999 členem Severoatlantické aliance (NATO) a do závěrečné fáze pokročilo přijímání za člena Evropské unie, kam bylo Česko přijato roku 2004. Tím se v zásadě naplnilo heslo sametové revoluce „Zpátky do Evropy“ a Česká republika se integrovala do nejdůležitějších politických struktur Západu. Václav Havel mohl díky své prestiži působit na západní veřejné mínění i politické elity, obzvláště ve Spojených státech amerických, ve prospěch zapojení Česka i ostatních středoevropských států do NATO a dalších organizací. Zvláštní pozornost věnoval česko-německým vztahům, poškozeným druhou světovou válkou a jejími následky. Česko-německá deklarace z roku 1997, v níž se obě strany omluvily za vzájemně způsobené bezpráví a deklarovaly společné demokratické hodnoty, byla vyvrcholením tohoto směru zahraniční politiky.
Václav Klaus (* 19. června 1941 Praha) je český ekonom a politik, spoluzakladatel Občanské demokratické strany a mezi roky 1991–2002 její první předseda. V letech 1992–1998 působil jako předseda vlády svého prvního a druhého kabinetu. Poté se na čtyřleté období stal předsedou dolní komory parlamentu a v letech 2003–2013 zastával úřad prezidenta České republiky. Před vstupem do politiky působil jako bankovní úředník a prognostik, po listopadu 1989 se stal ministrem financí ČSSR ve vládách národního porozumění a později národní oběti, v níž zastával i post vicepremiéra. V roce 1991 inicioval založení Občanské demokratické strany. V letech 1992–1997 byl předsedou vlády a od ledna až do února roku 1993 vykonával z titulu své funkce premiéra některé pravomoci prezidenta republiky.
V dalších poslaneckých volbách v roce 2002 opět zvítězila ČSSD a došlo k posílení levice, což bylo vnímáno jako neúspěch ODS i Klause. Vedení ODS dalo následně své funkce k dispozici. Klaus se později rozhodl nekandidovat znovu na předsedu strany a oznámil úmysl kandidovat na funkci prezidenta republiky. Jako svého nástupce doporučil Petra Nečase,[127] ale předsedou ODS byl zvolen Mirek Topolánek a Václav Klaus se stal čestným předsedou strany. Této funkce se vzdal 6. prosince 2008. Klausova prezidentská kandidatura byla úspěšná, když byl 28. února 2003 ve třetím kole opakované volby zvolen 142 hlasy z 281 prezidentem České republiky. Ve společném hlasování Senátu a Poslanecké sněmovny se prosadil nejen díky podpoře ODS, ale i kvůli rozporům v tehdejší vládní koalici, vnitřnímu boji v ČSSD a podpoře části KSČM. Do funkce byl uveden 7. března 2003.
V roce 2008 byl Klausovým soupeřem v první prezidentské volbě ekonom Jan Švejnar, kterého podporoval i bývalý prezident Václav Havel. Volba proběhla 8. a 9. února a nepřinesla vítěze, i když Václavu Klausovi stačilo ke zvolení ve třetím kole získat jediný hlas navíc. V druhé volbě 15. února 2008 byl Klaus ve třetím kole prezidentem zvolen, když získal 141 hlasů. Ke zvolení mu pomohly hlasy tří tehdejších členů a poslanců ČSSD, a to Miloše Melčáka, Michala Pohanky a Evžena Snítilého, po intervenci Miloše Zemana. Volby doprovázel skandál, kdy kamery TV Nova zachytily rozhovor Ivana Langera a Martina Bursíka, kdy Langer řekl: „Tak já ti povím, jaká hra kolem toho byla. Jaká špinavá hra kolem toho byla, kolik lidí půjde bručet“. K takzvanému „chilskému incidentu“ došlo 4. dubna 2011, během státní návštěvy v Chile. Prezident Klaus si zde vzal a vložil do kapsy protokolární pero vyrobené z modrého polodrahokamu lapis lazuli. Tuto situaci natočila Česká televize a záznam také odvysílala. Ten měl (především na internetu) několik milionů zhlédnutí a vzbudil značný ohlas v Česku i v zahraničí.
Miloš Zeman (* 28. září 1944 Kolín) je český politik, ekonom, prognostik a třetí prezident České republiky. Úřadu se poprvé ujal složením slibu 8. března 2013 a druhé funkční období zahájil přesně o pět let později. V srpnu 1989 publikoval kritický článek vůči komunistickému režimu v Technickém magazínu. Během sametové revoluce se zapojil do činnosti Občanského fóra a stal se jedním z řečníků na Letenské pláni. V lednu 1990 byl kooptován do Federálního shromáždění. V období 1993–2001 působil jako předseda České strany sociálně demokratické. V letech 1996–1998 zastával funkci předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a následující čtyři roky byl předsedou sociálnědemokratické vlády menšinového charakteru, jejíž existence byla umožněna na základě tzv. „opoziční smlouvy“ s Občanskou demokratickou stranou.
V roce 2012 oznámil, že bude kandidovat, s podporou Strany Práv Občanů, v prezidentské volbě konané v roce 2013. Koncem června 2012 nasbíral potřebných 50 000 podpisů občanů podporujících jeho kandidaturu. V rámci předvolební kampaně pro prezidentské volby v roce 2013 požádal, stejně jako další kandidát Jiří Dienstbier, o podporu vedení KSČM. KSČM nakonec podpořila oba kandidáty. V 1. kole prezidentských voleb, které se konaly v termínech 11. a 12. ledna 2013 se Miloš Zeman umístil na prvním místě s počtem 24,21 % hlasů. Do druhého kola postoupil společně s Karlem Schwarzenbergem. Ve druhém kole, které se konalo 25. a 26. ledna 2013, získal 54,8 % hlasů a stal se novým zvoleným prezidentem České republiky. Zvítězil ve všech krajích kromě hlavního města Prahy.
Dne 9. března 2017 svým podporovatelům veřejně oznámil, že se o post hlavy státu bude ucházet znova i v dalším volebním období. Pro volbu prezidenta 2018 zmínil, že se již nehodlá účastnit předvolebních debat s ostatními kandidáty, resp. osobně již nevést kampaň, a to prý po vzoru svého přítele, tehdejšího rakouského prezidenta Heinze Fischera, podle kterého za prezidenta, který kandidoval podruhé, mají mluvit jeho činy. O slibu se nedá říci, že jej Zeman dodržel, jelikož využíval svých návštěv krajů pro propagaci, oslovoval voliče pomocí webu, objevoval se na plakátech billboardů, na letácích roznášených do poštovních schránek, v TV Barrandov i na webu Blesk.cz. Začátkem srpna 2017 sdělila jeho manželka Ivana, že už nasbíral potřebný počet podpisů. V listopadu 2017 se díky podpoře 103 817 podpisů občanů, které ministerstvo vnitra započetlo na petici, stal jedním z devíti prezidentských kandidátů. První kolo prezidentských voleb Zeman vyhrál se ziskem 38,56 % hlasů, a dostal se tak do druhého kola spolu s Jiřím Drahošem, který obdržel od voličů 26,6 % hlasů. Hned první den voleb byl poznamenán incidentem, kdy se na samotného Miloše Zemana ve volební místnosti v pražských Lužinách vrhla polonahá aktivistka skupiny Femen Andželina Diašová, která anglicky provolávala slova „Zeman Putin's slut“ („Zeman je Putinova děvka“), prezidentova ochranka ji zklidnila a prezidenta odvedla. Ten se do místnosti o pár minut později vrátil a spolu se svou manželkou odvolil. V prvním projevu po sečtení hlasů prvního kola uvedl, že rád vyhoví prosbě Jiřího Drahoše a bude s ním diskutovat, přestože se při oznámení své kandidatury zavázal, že se nezúčastní žádné rozhlasové ani televizní diskuse. Zeman se nakonec zúčastnil čtyř televizních diskusí, z toho na TV Nova a TV Barrandov bez Drahoše, na Primě a v ČT společně s Drahošem.
roku 1988 se Pavel před nástupem na postgraduální kurz stal členem Zpravodajské správy Generálního štábu. V posudku k propůjčení medaile Za službu vlasti roku 1988 byl hodnocen jako třídně uvědomělý a politicky vyspělý, napomáhající prosazovat vedoucí úlohu strany mezi podřízenými, dobře zabezpečující bojovou pohotovost jednotky a odvádějící „vytrvalou, obětavou a příkladnou práciPo ukončení vysoké vojenské školy ve Vyškově roku 1983 Pavel začínal u výsadkového vojska. Přihlášku do Komunistické strany Československa podal v roce 1983 a po dvouletém kandidátství byl 13. února 1985 do strany přijat.[15][16][17] Později se stal předsedou základní organizace KSČ.[18] Pavel to po letech v rozhovoru pro Respekt potvrdil a uvedl své pohnutky ke vstupu do strany.[pozn. 1]
Roku 1988 sloužil jako výsadkář-průzkumník u vojenského útvaru VÚ 8280 v Prostějově. K 1. květnu 1988 byl v hodnosti kapitána velitelem 3. výsadkové průzkumné roty 1. výsadkového průzkumného praporu v rámci 22. výsadkové brigády speciálního určení.[20][21] Na konci srpna roku 1988 se Pavel před nástupem na postgraduální kurz stal členem Zpravodajské správy Generálního štábu.[22] V posudku k propůjčení medaile Za službu vlasti roku 1988 byl hodnocen jako třídně uvědomělý a politicky vyspělý, napomáhající prosazovat vedoucí úlohu strany mezi podřízenými, dobře zabezpečující bojovou pohotovost jednotky a odvádějící „vytrvalou, obětavou a příkladnou práci“.[23] 1990–2014: Vojenský diplomat a velitel Po dokončení studií na Vojenské akademii v roce 1991 Pavel nastoupil na Generální štáb Armády České republiky[24] a v 90. letech působil v armádní zpravodajské službě Vojenském zpravodajství. Byl asistentem generálporučíka Radovana Procházky, politického vězně komunistického režimu. V téže době rovněž spolupracoval s tehdejším ministrem obrany a někdejším disidentem Lubošem Dobrovským.[25][24]Odhalení památníku Okřídlený lev, věnovaného českým letcům RAF ve 2. světové válce 17. června 2014 za přítomnosti válečných veteránů, českých politiků a zástupců generálního štábu Armády ČR Účastnil se mírové mise UNPROFOR v Jugoslávii, kde v lednu 1993 jeho jednotka při dobrovolné operaci pomohla zachránit přes 50 odříznutých francouzských vojáků z válečné zóny mezi Srby a Chorvaty.[26] Pavel za tuto misi obdržel nejvyšší francouzské vojenské vyznamenání[27] a nakonec „za nevšední odvahu“ i nejvyšší státní vyznamenání – Řád čestné legie.[28] Český prezident Václav Havel mu udělil Medaili Za hrdinství.[29]
V letech 2002–2007 byl postupně velitelem specializovaných sil, zástupcem velitele společných sil a zástupcem ředitele sekce ministerstva obrany. Předtím a poté zastupoval Českou republiku na několika vojenských diplomatických funkcích v Belgii, Nizozemsku a Spojených státech. V letech 1993–1994 byl zástupcem vojenského přidělence České republiky v Belgii, v letech 1999–2002 zástupcem na velitelství NATO v nizozemském Brunssumu. V roce 2003 působil jako zástupce ve velitelství operace Trvalá svoboda v Tampě v USA. V letech 2007–2009 byl zástupcem vojenského představitele České republiky při Evropské unii v Bruselu a následně v letech 2010–2011 zástupcem České republiky na Vrchním velitelství spojeneckých sil v Evropě u belgického Monsu.[14]Během americké invaze do Iráku v březnu 2003, kdy působil jako styčný důstojník na americkém velitelství v Kataru, varoval, že Irák by mohl použít proti invazním jednotkám zbraně hromadného ničení.[30] V roce 2011 byl členem odborné komise, která sepsala Bílou knihu o obraně, hodnotící stav a navrhující opatření na zlepšení obrany České republiky.[31][32]
Od července 2011 do června 2012 byl zástupcem náčelníka Generálního štábu Armády České republiky Vlastimila Picka, kterého 1. července 2012 ve funkci vystřídal. Do funkce byl jmenován prezidentem republiky Václavem Klausem 29. června 2012[33] a stal se prvním náčelníkem generálního štábu, jenž si prošel vojenským nasazením v zahraniční misi.[34] Jako náčelník generálního štábu se Pavel zasazoval o to, aby se rozpočet české armády nesnižoval, a prosazoval to u prezidenta republiky, ministra obrany Alexandra Vondry a dalších politiků.[35][36] Snažil se o spolupráci s akademiky a pořádání diskusních fór na téma obrany.[35] Podpořil účast českých vojáků ve válce v Afghánistánu a uvedl, že obrana republiky „bude začínat ne na hranicích České republiky, ale na vnějších hranicích NATO, a někdy i za nimi, často tisíce kilometrů od nás“.[37] Později prohlásil, že by bylo velkou chybou, kdyby čeští vojáci opustili Afghánistán pod tlakem veřejného mínění.[38] 2015–2018: NATO Dne 21. července 2014 navrhla Sobotkova vláda Pavla pro období 2015–2018 do úřadu předsedy vojenského výboru NATO, jenž představuje po generálním tajemníkovi druhý nejvyšší post Severoatlantické aliance. Vojenský výbor NATO je nejvyšším vojenským orgánem aliance, v němž jsou zastoupeni náčelníci generálních štábů členských zemí. Tento orgán udílí instrukce dvěma dominantním strategickým velitelstvím NATO.[3][4][39] Pavlovu kandidaturu podpořil také prezident republiky Miloš Zeman. Na vilniuském zasedání výboru byl 20. září 2014 do této funkce zvolen, když předčil kandidáty z Itálie a Řecka. PetrPavel s belgickým premiérem Charlesem Michelem na Konferenci o mezinárodní bezpečnosti v Halifaxu, listopad 2015 Tříleté funkční období generála Pavla v NATO začalo 26. června 2015.[3] V pozici vystřídal dánského generála Knuda Bartelse a stal se prvním odborným poradcem generálního tajemníka Jense Stoltenberga. Pavlův předchůdce Bartels po jeho zvolení vyjádřil přesvědčení, že „díky svým zkušenostem a znalosti záležitostí a procesů NATO odvede [Pavel] skvělou práci, aby vojenský výbor zůstal silný“.[40] Jako hrozby, jimž NATO během jeho působení čelilo, Pavel zmínil radikalismus na Blízkém východě a teroristickou organizaci Islámský stát. V souvislosti s nástupem do nové funkce v NATO odstoupil z pozice náčelníka Generálního štábu Armády České republiky; v této funkci jej k 1. květnu 2015 nahradil Josef Bečvář. Slavnostní ceremoniál spojený s předáním funkce se konal o tři dny později.[41]